Řemeslo má zlaté dno

… ale než se na něj řemeslník podívá, uplyne mnoho času, a dost často na něj ani nedohlédne.

Dnešní svět je „světem  bílých límečků“. Téměř každý chce pracovat v kanceláři a na rukou od práce nemít „mozoule, které by znamenaly nějakou chorobu“ jak se jim v pohádce Lotrando a Zubejda udivil Lotrando, když se mu poprvé od práce udělali na dlaních.  A tak dobrého řemeslníka aby člověk googlem a lupou pohledal. Tento pocit mě aspoň na chvíli opustil v sobotu, kdy jsem viděla budoucí řemeslníky (učně a učnice) v pilné práci a to na Veletrhu řemesel který se konal na Karlově náměstí v Praze.

Snad nejen na mě dýchly „staré časy“, kdy profese jako kamnář, pokrývač, krajkářka, truhlář nebo řezbář a v neposlední řadě kovář nebyly jen obory, na které šel někdo z "donucení" protože se nedostal na gymnázium, ekonomku nebo průmyslovku. A tak i vám chci ukázat co všechno ti, kteří se nebojí  mozoulů na svých dlaních od práce, dokážou.

Řemeslo, i když asi nemá to pověstné zlaté dno, tak spoustu řemeslníků má „zlaté“ ruce, které potřebujeme ke svému životu. Bude skvělé, když si to my ostatní zase uvědomíme, a budeme si těch dobrých řemeslníků vážit a cenit.